Web o historii

Vojenská kontrarozvědka a Obranné zpravodajství

Československá vojenská zpravodajská služba svojí historií sahá ke vzniku Československa, konkrétně již do roku 1918. Zpravodajská služba měla byla složena ze dvou složek - ofenzivní /rozvědná/ a defenzivní /kontrarozvědná/. Po vypuknutí druhé světové války působila tato zpravodajská služba nejen u československé exilové vlády v Londýně, ale i v Moskvě. Zpočátku byla řízena exilovou vládou z Londýna.

Koncem roku 1944 však vliv exilové vlády na tuto vojenskou zpravodajskou službu zeslábl, čehož využily sovětské zpravodajské služby a podnítily vznik samostatné kontrarozvědné služby v rámci struktury 1. československého armádního sboru v SSSR v očekávání, že se jim otevře velký prostor pro uplatnění sovětského vlivu nejen v armádě, ale především v osvobozeném Československu. Samostatná československá vojenská kontrarozvědka Obranné zpravodajství OBZ tak vznikla 7. ledna 1945 a to nikoliv z rozhodnutí exilové vlády či londýnského Ministerstva národní obrany, nýbrž neobvykle na žádost cizího státu, resp. člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu gen. Mechlise, pouze z rozkazu velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR gen. Ludvíka Svobody, kterému poté tajná služba podléhala. OBZ bylo vlastně vyčleněno z dosavadní vojenské zpravodajské služby jako samostatná služba, do jejíhož čela byl postaven npor. v záloze Bedřich Reicin, jehož jmenování prosadil gen. Mechlis a potažmo moskevské vedení KSČ. Zástupcem Reicina se stal JUDr. Karel Vaš, který již v té době spolupracoval se sovětskou NKVD. Dle sovětských plánů zejména NKVD mělo OBZ tvořit protiváhu II. zpravodajského oddělení Hlavního štábu exilového londýnského Ministerstva národní obrany, řízeného gen. Františkem Moravcem, vůči němuž měli Sověti výhrady. Dle sovětských poradců a vzoru Rudé armády byla upravena i organizační struktura a metody práce OBZ. Došlo k vytvoření bezpečnostních oddílů, které zadržovaly a zatýkaly, prováděly domovní prohlídky, eskortovaly zatčené a vcelku měli téměř neomezené pravomoci nejen vůči vojenským osobám, ale i vůči civilnímu obyvatelstvu na osvobozeném území ! Samozřejmě příslušníci OBZ úzce spolupracovali se sovětskými zpravodajskými orgány, což představovalo od počátku důležitý zdroj informací pro SSSR a vedení KSČ. Hlavní úkol OBZ měl spočívat ve zpravodajské ochraně čs. armády, vojenského průmyslu a čs. státní hranice.

Dne 16. dubna 1945 vznikla Hlavní správa OBZ v čele s tehdy již kpt. Reicinem, začleněná do košické organizace ministerstva národní obrany. Dosavadní zástupce Karel Vaš byl jmenován na uvolněnou funkci zástupce přednosty HS OBZ. Z jeho rozhodnutí došlo k deportacím příslušníků slovenské armády, Hlinkových gard a dalších do sovětských zajateckých táborů a to v rozporu s Košickým vládním programem. Zpravodajská služba OBZ téměř až do konce roku 1945 využívala poválečného chaosu, neexistenci parlamentu a chybějících předpisů pro fungování zpravodajských služeb. Poté 3. července 1945 ustanovila HS OBZ strukturu obranného zpravodajství až na úroveň praporů. Dále začaly být v rámci všech úrovní armády budovány agenturní sítě sloužící k pátrání po rozvratných či špionážních elementech. Kromě toho OBZ budovalo agenturní sítě i mimo armádu, tedy v politických stranách, sdělovacích prostředcích, ale i v SNB či StB, styčné důstojníky měla na ministerstvu vnitra, financí a průmyslu, u velitelství finanční stráže, u zemských národních výborů. Byly zřízeny Oblastní správy OBZ v Praze, Táboře, Brně a Bratislavě s obdobou strukturou jako HS OBZ s počtem 300 – 500 příslušníků na OS OBZ.

Složení a národnostní obsazenost OBZ po květnu 1945 :

domácí odboj / 89,6 procent

odboj v SSSR / 8,3 procent

vojenské jednotky ze západu / 2,1 procent

Češi / 83,6 procent

Slováci / 15,7 procent

Ukrajinci / 0,7 procent

Samotná angažovanost Sovětů vůči OBZ souvisela s mezinárodněpolitickými aspekty doby a s vyhrocením rozporů mezi vítěznými velmocemi v rámci protihitlerovské koalice. Ve hře nebylo nic menšího než poválečné uspořádání Evropy. Představy Stalina a jeho západních partnerů se tragicky rozcházely. Sovětský svaz si byl vědom toho, že tak příznivá situace ke „komunizaci“ zejména slovanských států se už nemusí naskytnout. Západní námitky ohledně možností dalšího svobodného rozvoje jednotlivých evropských států proto Sověti záměrně přehlíželi. Jednat ostatně začali už dávno předtím než došlo v protihitlerovské koalici k vážné roztržce. Strategii pro získání nových satelitů měli dávno promyšlenou. Sověti také správně pochopili, že důležitým předpokladem pro změnu politických poměrů bude také v Československu vytvoření straně oddaného bezpečnostního aparátu.

Koncem roku kdy k 30. prosinci 1945 skončila branná pohotovost státu a OBZ tak ztratilo mimořádné pravomoci pro zajišťování veřejného pořádku, což jí však nevadilo a v rozporu s tímto i nadále provádělo zatýkání civilních osob, zejména příslušníky ruské emigrace, kteří byli následně předávání sovětským orgánům. Současně se tehdy OBZ stalo součástí Ministerstva národní obrany s výsadním postavením mezi československými zpravodajskými službami a se zpravodajskými i výkonnými pravomoci, také díky Reicinově ochraně ze strany ministra národní obrany Ludvíka Svobody. Další bezpečnostní složky byli povinny OBZ předávat veškeré získané informace. OBZ se navíc podařilo převzít odposlouchávací zařízení z působnosti ministerstva pošt, které následně využívalo k odposlechu vysokých armádních představitelů.

Struktura OBZ v roce 1945 :

- řídící složka / HS OBZ a podřízené správy do úrovně divize/

- výkonná složka /bezpečnostní oddíly využívající pravomocí vyhrazených SNB/

- přednosta

- zástupce přednosty

- pobočník přednosty

- oddělení organizační a osobní /výběrem a získáváním kádrů, organizační změny/

- oddělení operační a pátrací /vlastní zpravodajská činnost/

- oddělení studijní a vyhodnocovací /vyhodnocování poznatků, vedení kartoték/

- oddělení vyšetřovací a právní /zákroky, výslechy aj./

- oddělení obrany průmyslu /dohled ve zbrojních závodech/

- oddělení ochrany hranic /pouze do roku 1946, kdy ostrahu hranic převzal SNB/

- oddělení velitelství letectva /s podřízeným samostatným oddělením OBZ/

- technická skupina

- hospodářská skupina

- spojovací četa

- bezpečnostní oddíl

I poté však zůstalo pod vlivem sovětských zpravodajských služeb, zejm. NKVD. Jeho pracovníci se podíleli na zatýkání a perzekuci důstojníků západního odboje, prověřovali důstojníky hlásící se do armády a shromažďovali kompromitující materiály. Za pomoci „své“ tajné služby se gen. Svoboda zasloužil o odstranění vedoucích činitelů vojenského odboje na Západě z významných míst v armádě, především gen. Ingra a gen. Moravce. Právě první úder zkomunizovaného OBZ směřoval právě proti osobě generála Františka Moravce. Ten se totiž mohl stát viditelným symbolem kontinuity předválečného, válečného i poválečného armádního zpravodajství. Benešův prvotřídní odborník se však komunistům jevil jako mimořádně nebezpečný stoupenec starých pořádků. Krátce po svém návratu byl odeslán na nucenou dovolenou, navíc proti němu bylo zahájeno vyšetřování a bylo mu kladeno za vinu, že neučinil dostatečná opatření k likvidaci zpravodajského materiálu na podřízených velitelstvích těsně před zahájením nacistické okupace. Řízení proti generálu Moravcovi bylo zastaveno až koncem února 1947 na osobní zákrok prezidenta republiky. A teprve na konci tohoto roku byl ustaven do funkce prozatímního velitele 14. divize v Mladé Boleslavi. Od armádního zpravodajství byl však dokonale „odstřižen“. Koncem března 1948 generál Moravec raději mezi prvními emigroval na Západ. Kontrarozvědka OBZ se rovněž zasloužila o ovládnutí bezpečnostních složek Ministerstva vnitra a tajných služeb komunisty v roce 1945, kdy do nových bezpečnostních složek byli povoláváni hlavně příslušníci československého armádního sboru a důstojníci organizovaní v KSČ.

Struktura a personální obsazení OBZ od 14. února 1946 :

- náčelník HS OBZ /pplk. Bedřich Reicin/

- zástupce náčelníka HS OBZ /pplk. gšt. Josef Černík/

- pobočník náčelníka /por. Arnošt Steiner/

- sekretář /npor. Stanislav Smržík/

- styčný důstojník u MV /mjr. Jaroslav Konopásek/

- právní poradce /mjr. Jan Vaněk/

- právník se soudní zkouškou /škpt. JUDr. František Suchomel/

- oddělení 1. - všeobecné /přednosta škpt. gšt. Josef Mirovský/

• referát 1A - všeobecný
• referát 1B - politické zpravodajství
• referát 1C - parašutisté a partyzáni
• referát 1D - podzemní hnutí

- oddělení 2. - pátrací /přednosta škpt JUDr. Karel Vaš/

• referát 2A - Německo, Rakousko
• referát 2B - Maďarsko, Polsko, jihovýchod
• referát 2C - Anglie, Spojené státy, Francie a ostatní západní státy
• referát 2D - zpravodajská ochrana hranic
• referát 2E - sledování osob

- oddělení 3. - ochrana a obrana /přednosta mjr. Stanislav Chilia/

• referát 3A - ochrana armády
• referát 3B - obrany armády
• referát 3C - ochrana štábu

- oddělení 4. - organizace, výcvik a osobní věci /přednosta škpt. gšt. Josef Šebor/

• referát 4A - organizace a mobilizace
• referát 4B - osobní záležitosti
• referát 4C - výcvik, předpisy
• referát 4D pomocný

- oddělení 5. - průmysl

• referát 5A - ochrana průmyslu
• referát 5B - ochrana dopravy
• referát 5C - ochrana vynálezů a vědecké práce
• referát 5D - ochrana a obrana armády v týlu

- pomocný úřad /přednosta npor. Josef Janoušek/

- spisovna, evidence a fotolaboř /přednosta spisovny por. Tomáš Ženíšek/

- hospodářská skupina /hospodář npor. Samson Schraschter/

- zpravodajská škola / velitel pplk. Jan Kořínek/

- spojovací četa

- bezpečnostní oddíl

Často nezákonná činnost HS OBZ se stále častěji stávala cílem kritiky a interpelací ze strany nekomunistických poslanců. Kritizována byla zejména faktická nezávislost OBZ na úrovni vojenských oblastí na vojenských velitelích. Proto vydal náčelník Hlavního štábu gen. Boček dne 1. dubna 1946 výnos, podle kterého byly všechny jednotlivé složky OBZ zařazeny jako 5. oddělení v rámci Hlavního štábu MNO do jednotlivých velitelských oblastí. Tímto krokem prakticky OBZ jako celek oficiálně přestalo existovat.

Samozřejmě v únoru 1948 5. oddělení otevřeně podporovalo uchopení moci ve státě komunisty a účinně se na něm podílelo. Poté byla nástrojem KSČ pro provádění armádních politických čistek, nezákonného zatýkání osob, vyšetřování a přípravě vykonstruovaných politických monstrprocesů. Oddělení poté v součinnosti s ministerstvem národní obrany pod vedením gen. Ludvíka Svobody a ministerstva vnitra pod vedením Václava Noska, vytvořilo informační monopol, který využívalo vedení KSČ k získávání mocenských pozic a přípravě na převzetí moci. V září 1948 byl dosavadní přednosta 5. oddělení B. Reicin jmenován náměstkem MNO pro kádrovou práci a na jeho místo byl ustanoven gen. Josef Musil.

Po roce 1948 prošlo zpravodajské oddělení reorganizací. Postupně byla přesouvána do podřízenosti jednotlivých složek a měnila názvy. Již fungující složky OBZ se rovněž staly vzorem pro později vznikající StB pod strukturou ministerstva vnitra. V roce 1950 byl poté ministrem národní obrany jmenován gen. Alexej Čepička.

Struktura a personální obsazení 5. oddělení HŠ ke konci roku 1949 :

- náčelník /brig. gen. Josef Musil/

- skupina A - studijní, vyhodnocovací /pplk. Antonín Horák/

- skupina B - operativní, pátrací /plk. Richard Mysík/

- skupina C - sekretariát, osobní, kádrové oddělení /pplk. Václav Lanhkramer/

- skupina D - výběr vojáků k propuštění z armády /pplk. Zikmund Harlender/

- skupina E - pátrací, výslechová /mjr. Ludvík Souček, později pplk. Karel Bohata/

- skupina V - vojenský průmysl, výzbroj /pplk. Josef Škácha/

K 15. srpnu 1950 vznikla, v důsledku reorganizace a redislokace čs. armády, namísto 5. oddělení Hlavního štábu Hlavní informační správa HIS MNO, u velitelství 1. a 2. vojenského okruhu poté Oddělení informační služby. Místo názvu přednosta se začalo opět po sovětském vzoru užívat označení náčelník na jehož místo byl již v říjnu 1949 ještě za názvu OBZ ustanoven plk. J. Musil. HIS se členila na skupiny a referáty.

K 23. květnu 1950 dle sovětského vzoru vzniklo Ministerstvo národní bezpečnosti MNB, které se mělo stát ústředním řídícím orgánem pro bezpečnostní složky, SNB ale i tajné služby. Vyčlenění Bezpečnosti a jeho povýšení na samostatné ministerstvo nebylo pouhým rozdělením ministerstva vnitra. Posilovalo mocenskou pozici Bezpečnosti ve společnosti a její vliv v politice. HIS byla k 1. dubna 1951 přejmenována na Velitelství vojenské zpravodajské služby VVZS. Jejím náčelníkem byl ustanoven kapitán letectva František Chalupa. Krátce poté společným rozkazem ministrů národní bezpečnosti L. Kopřivy a národní obrany A. Čepičky, na nátlak sovětských poradců k převedení vojenské kontrarozvědky VVZS od 1. května 1951 od Ministerstva národní obrany pod strukturu Ministerstva národní bezpečnosti, kde tvořila III. samostatný sektor, jenž byl koncem roku 1951 přejmenován na odbor "C" MNB. Posléze k 29. květnu 1952 byla na základě rozkazů MNB č. 66/1952 a 63/1952 u VVZS konstituována Hlavní správa vojenské kontrarozvědky HS VKR. U vojenských okruhů vznikly správy VKR, u divizí a krajských vojenských správ oddělení VKR, u útvarů poté referáty VKR. Dlouhodobého náčelníka od ledna 1953 až do prosince 1971 zastával pplk. Josef Stavinoha.

Struktura VKR :

- politické oddělení

- inspekce

- kádrový odbor

- oddělení MNO

- 1. protivýzvědný odbor

- 2. odbor pro centrální úřady

- 3. odbor tankový a dělostřelecký a ostatní druhy vojsk

- 4. odbor vševojskový

- 5. letecký odbor

- 6. odbor pohraniční stráže a vojenských správ

- 7. odbor krajských vojenských velitelství, školy a týl

- 8. vyšetřovací odbor

Ve struktuře HS VKR bylo dále začleněno :

- oddělení operativní evidence

- oddělení operativní techniky

- oddělení materiálové oddělení

- sekretariát náčelníka

- 70. pěší prapor Praha /pro zabezpečení činnosti ústředního orgánu VKR/

Pro zabezpečení činnosti ústředního orgánu VKR byl v Praze od roku 1951 dislokován 70. pěší prapor, jenž byl k 1. říjnu 1954 přejmenován na 70. střelecký prapor. Dále poté v září 1962 proběhlo přejmenování 70. střeleckého praporu na 70. provozní prapor.

Nesnadný převod vojenské kontrarozvědky od MNO pod MNB provázely spory mezi vedením obou ministerstev. Ministr národní obrany A. Čepička i poté uplatňoval nárok na výsledky práce VKR. Její činnost v jednotkách armády vymezovalo usnesení politického sekretariátu ÚV KSČ. Celá složka VKR zaměstnávala v roce 1954 cca 1.650 vojenských osob. HS VKR se členila na 8 operativních odborů, 6 samostatných oddělení, kádrový odbor a samostatnou jednotku – 70. prapor.

Za doby působení A. Čepičku na MNO proniklo vyšetřování tzv. protistátní činnosti i do řad KSČ a v jeho rámci byli v únoru 1951 zatčeni B. Reicin, J. Musil a další. Záminkou byly stížnosti na brutalitu používanou u nekdejšího 5. oddělení HŠ. Při vyšetřování byl B. Reicin v rámci procesu s protistátním spikleneckým centrem odsouzen k trestu smrti a byl i popraven. Vyšetřováním se odhalily dřívější signály o zločinných metodách této instituce když byla pod velením B. Recina, ale i J. Musila. Útvary OBZ byly hlavním motorem persekuce důstojníků a jejich rodin. K pronásledování docházelo z různých důvodů, těmi nejčastějšími byly představy o možné nepřátelské činnosti a obava z možného odporu důstojníků odpůrců komunismu proti režimu.

Jak bylo uvedeno výše Ministerstvo národní obrany nemělo dlouhého trvání, a koncem roku 1953 opět pod dohledem sovětských poradců došlo k jeho zrušení s převedením veškerých kompetencí a složek pod Ministerstvo vnitra, kterému tak od 1. října 1953 začala podléhat vedle StB i Hlavní správa VKR. Zde při zrušení MNB nešlo o návrat k dřívějšímu stavu před květnem 1950, spíše o novou fasádu dosavadního, na oko zrušeného MNB. Pod vedením ministra Baráka byla k 1. říjnu 1953 přijata nová organizační struktura Ministerstva vnitra, kdy došlo k decentralizaci operativy zrušením Hlavní správy StB a místo ní se vytvořilo několik samostatných správ a odborů, čímž došlo k rozdělení pravomocí a tedy i jisté omezení moci předtím centralizované na Hlavní správě StB. Současně byla zrušena Hlavní správa VKR a vojenská kontrarozvědka se stala součástí Státní bezpečnosti jako její VI. správa. Řízení VKR prováděli náměstci ministra vnitra, kterým byla podřízena a rozkazy ministra vnitra jenž řídil celou StB svými rozkazy. Na základě dohody mezi ministry vnitra a obrany měli příslušníci VKR všechny výhody služebního poměru vojáka z povolání, většinou na náklady MNO.

V únoru 1954 vydal ministr vnitra rozkaz č. 25/1954, v němž je formulovaný Statut vojenské kontrarozvědky. Podle tohoto dokumentu se VKR řídí usneseními ÚV KSČ, vlády ČSR a rozkazy ministra vnitra. Její poslání spočívá ve státobezpečnostní ochraně ozbrojených sil. Mezi hlavní úkoly VKR patří boj s imperialistickou rozvědkou, zabránění případům velezrady, boj proti teroru a diverzi, boj s ilegálními skupinami a jednotlivci provádějícími v ozbrojených silách nepřátelskou propagandu, boj proti záškodnictví a sabotážím, bránění ve zběhnutí atd.

Odborné kurzy pro příslušníky VKR byly organizovány v Ústřední škole Ministerstva národní bezpečnosti v Praze, později na učilišti MNB F. E. Dzeržinského. Individuálně byli posíláni řídící pracovníci do jedenáctiměsíční školy KGB v SSSR, kterou v letech 1951 až 1960 absolvovalo 17 příslušníků VKR. V letech 1953 - 1956 byli rovněž přiděleni kvůli předávání zkušeností na jednotlivé odbory HS VKR sovětští poradci. Už v roce 1956 v rámci zkvalitnění přípravy příslušníků VKR došlo k reorganizaci školského systému. Byla zřízena dvouletá Střední odborná škola MV SOŠ MV s maturitou. Do roku 1960 tuto školu absolvovalo 16 příslušníků VKR. Vojenská kontrarozvědka mohla využívat také školství ČSLA. Armádní zdokonalovací kurs na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda VPA KG, který v rámci ČSLA nahrazoval vysokoškolské vzdělání, absolvovalo do roku 1960 celkem 22 příslušníků. Ve srovnání se skutečnými počty příslušníků šlo ovšem jen o nepatrnou část, která dosáhla potřebného vzdělání. V roce 1956 bylo u VKR plánováno 1.289 funkčních míst, z toho 1.039 pro důstojníky, 109 pro poddůstojníky z povolání a 141 pro vojáky základní služby.

V roce 1958 v souvislosti s reorganizací ČSLA došlo k zániku dosavadní správy VKR u obou vojenských okruhů a namísto nich vznikly odbory VKR u velitelství 1. armády, 4. armády a 2. vojenského okruhu, resp. Středního, Západního a Východního vojenského okruhu. V téže době VKR převzala odpovědnost za tzv. státobezpečnostní zajištění štábů Civilní obrany a jim podřízených součástí. Po provedených změnách bylo u VKR předepsáno celkem 1.066 tabulkových míst, z toho 894 pro důstojníky, 54 pro poddůstojníky z povolání a 118 pro vojáky základní služby.

V červenci 1959 rozjitřil situaci v armádních zpravodajských kruzích závažný skandál, kdy tehdejší vojenský a letecký přidělenec v USA major František Tišler „zběhl“ a požádal vládu USA o politický azyl. Ještě před tímto činem tento vojenský diplomat údajně „vyloupil“ trezory československého velvyslanectví a předal americké rozvědce důležité dokumenty. Vyšetřováním bylo navíc zjištěno, že vedoucí funkcionáři měli delší dobu k dispozici poznatky o Tišlerových podezřelých kontaktech v USA.

Šedesátá léta jsou i obdobím některých dalších změn. K organizačním proměnám došlo uvnitř centrály VKR a to v souviselo to s vydáním nového Statutu VKR v roce 1962. Kádrový odbor byl sloučen s organizačním a mobilizačním oddělením. Došlo ke zrušení sekretariátu a vznikl vnitřní odbor. První zvláštní oddělení bylo změněno v statisticko evidenční oddělení SEO a začleněno do studijně analytického odboru SAO. Po reorganizaci Ministerstva vnitra, provedené k 1. březnu 1964 došlo ke sloučení některých kontrarozvědných správ StB mezi nimi byla i VI. správa StB tedy vojenská kontrarozvědka a vytvoření tzv. jednotné kontrarozvědky jako III. správa MV - vojenská kontrarozvědka, která byla v roce 1967 přejmenována na III. správu HS StB, což přetrvalo až do roku 1974, kdy došlo opět k rozdělení.

V dubnu 1968 bylo v rámci VKR předepsáno celkem tabulkových míst 1.117, z toho 126 přímo u III. správy, 188 u 70. provozního praporu, 102 u samostatných odborů a 701 u samostatných oddělení VKR.

Konec šedesátých let postavil celou československou společnost do nové situace, což se nutně muselo projevit také v práci VKR. Nástup nového reformního Dubčekova vedení na počátku ledna 1968 a postupná propagace „socialismu s lidskou tváří“ nutila totiž také bezpečnostní složky ke změnám orientace a vedla v rámci opouštění zaběhlých mechanismů k chaosu a dezorientaci. Hned v dubnu 1968 byla zřízena komise pro vypracování akčního programu VKR, protože staré zásady v nových podmínkách nevyhovovaly. Represivní postupy byly odmítány i v souvislosti s vytrvalou kampaní sdělovacích prostředků. Došlo i ke kritice náčelníka VKR, jímž byl nepřetržitě od roku 1953 generálmajor Josef Stavinoha, jehož činnost byla hodnocena jako rozporná, když ustupoval tlaku pravicových sil a pak již nebyl schopen zadržet proces narůstajícího rozkladu VKR. To podle pozdějších normalizačních vyhodnocení způsobilo, že část příslušníků VKR zaujala odmítavý postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je pravděpodobné, že takové hodnocení mohlo vést v roce 1971, kdy vrcholilo účtování s tzv. krizovým obdobím, také k odvolání generála Stavinohy z čela VKR a k jeho nahrazení generálem Ohrablem. Období od 20. srpna do 3. září 1968 bylo po porážce „Pražského jara“ označováno jako období politické krize ve VKR. Za zlomový okamžik, který vedl k stabilizaci poměrů, byl považovaný rozkaz náčelníka VKR vydaný pod názvem „Činnost VKR v období konsolidace poměrů v ČSSR“. Navzdory předchozímu několikaměsíčnímu „tápání“ našlo nyní vedení VKR takřka okamžitě cestu k předreformním poměrům. Vymezená priorita boje s nepřátelskými rozvědkami byla nicméně následně zatlačena do pozadí ve prospěch boje s vnitřním nepřítelem. Veškerá činnost VKR se zaměřila na odhalování a paralyzování tzv. pravicových živlů v československých ozbrojených silách. Ve velmi krátkém období došlo také k obnovení spolupráce se Sověty. Už v září 1968 přistoupila totiž HS VKR k vypracování návrhu Prozatímních směrnic k zabezpečení koordinace práce mezi československou a sovětskou VKR. V prosinci 1968 byl návrh těchto směrnic po projednání se sovětskou stranou předložen Ministerstvu vnitra. Jakousi „spojeneckou“ tečkou za událostmi Pražského jara se stala v listopadu 1969 porada náčelníků VKR členských zemí Varšavské smlouvy v Budapešti.

K 1. prosinci 1968 v rámci VKR vznikl odbor pro práci v zahraničí, jako výkonný orgán pro organizování a provádění agenturně operativní práce v zahraničí a současně centrální pracoviště VKR pro zahraniční problematiku. Odbor se skládal z oddělení pro agenturní rozpracování vojenských nepřátelských a zpravodajských center, skupiny pro výstavbu válečné agenturní sítě, skupiny operativní studijní dokumentace a skupiny pro techniku a spojení.

V návaznosti na začlenění Pohraniční stráže do složení ČSLA převzala VKR také její tzv. kontrarozvědnou ochranu. VKR se začala také podílet na zpravodajské ochraně sovětských vojsk. Zanedlouho se přistoupilo ke společnému organizování aktivních kontrarozvědných opatření.

Zdaleka tím však nebyla učiněna tečka za tzv. krizovým obdobím ve VKR. Dá se říci, že zejména v letech 1969 – 1971 došlo ke „zúčtování“ s těmi, kteří nestáli podle normalizátorů v krizovém období na pevných ideových pozicích a nechali se podle stranického žargonu využít k protisocialistickým a protisovětským vystoupením. Rozkazy ministra vnitra č. 38/1969, náčelníka HS VKR č. 16/1969, 24/1969 a 29/1969 se zabývaly tzv. selháním jednotlivců v krizovém období. Důsledky měly být odstrašující. Z VKR byla uvolněna téměř polovina příslušníků, oproti tomu necelá čtvrtina při prověrkách uspěla. Jen necelá desetina příslušníků VKR byla shledána politicky a ideově nezávadnou. Na to, že ji Sověti považovali za nejspolehlivější československou zpravodajskou složku, to nebylo příliš vysoké číslo. Celkově bylo z ČSLA propuštěno 3.597 vojáků a více než dvě stovky občanských zaměstnanců. Dále VKR „odhalila“ celkem 308 případů zneužití sil a prostředků ČSLA, na němž se podílelo celkem 590 osob.

Normalizační čistka v řadách VKR v letech 1969 – 1971 :

uvolněno / 47,2 procent

prošli prověrkami / 23,4 procent

sníženi ve funkcích / 12,5 procent

výchovná opatření / 31,4 procent

nezávadné chování / 8,9 procent

Struktura VKR v éře začínající normalizace v létě 1963 :

Hlavní správa VKR

- náčelník /genmjr. Ing. Josef Stavinoha/

- zástupci náčelníka /plk. JUDr. František Pitra, pplk. JUDr. Ján Snížka/

- kádrový a organizačně mobilizační odbor /náčelník pplk. Stanislav Zahálka/

- vnitřní odbor /náčelník JUDr. Karel Hartl/

- studijně analytický odbor /náčelník pplk. Otto Bureš/

- 70. provozní prapor Praha /náčelník pplk. Ing. Kuběnka/

- I. odbor - pro složky MNO a GŠ /náčelník plk. RSDr. František Kokoška/

- II. odbor - pro operativní kontrarozvědné řízení /náčelník plk. Stanislav Fiala/

- III. odbor - pro práci v zahraničí /náčelník pplk. Bohumil Šípek/

- IV. odbor - vyšetřování StB ve VKR /zařazen u Hlavní správy vyšetřování StB/

- V. odbor - pro ministerské útvary ČSLA /náčelník mjr. Vojtěch Neumann/

samostatné odbory VKR :

- odbor VKR - Západního vojenského okruhu Příbram /pplk. František Kurka/

- odbor VKR - Středního vojenského okruhu Tábor /plk. Svatopluk Místecký/

- odbor VKR - Východního vojenského okruhu Trenčín /pplk. František Koranda/

- odbor VKR - 7.armáda PVOS Praha /náčelník pplk. Vladimír Řepinský/

- odbor VKR - 10.letecká armáda Hradec Králové /náčelník pplk. Josef Ženíšek/

- odbor VKR - Velitelství Pohraniční stráže Praha /náčelník pplk. Rostislav Nedek/

- studijně analytický odbor

V letech 1967 – 1968 se opět v rámci styku s ozbrojenými silami používal název název HS VKR, poté od roku 1968 S VKR a od roku 1969 se celá VKR stala III. správou FMV. S platností od 1. března 1969 došlo k zařazení VKR do nově vytvořené Federální správy zpravodajských služeb.

K 1. září 1969 vznikla správa VKR u nově vytvořeného velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře, které byly podřízeny odbory VKR 1. armády v Příbrami a 4. armády v Písku, tj. původního Západního a Středního vojenského okruhu, společně s odděleními VKR u přímo podřízených svazků /brigád/. Samotná správa se skládala z odboru pro operativní řízení kontrarozvědné práce, oddělení pro velitelství ZVO, studijně analytické skupiny, kádrového pracoviště, sekretariátu a oddělení vyšetřování StB ve VKR. Po zrušení Federální správy zpravodajských služeb v lednu 1971 se VKR osamostatnila a nadále opětně působila jako III. správa HS StB – vojenská kontrarozvědka.

Do struktury vojenské kontrarozvědky v osmdesátých letech náležely :

Hlavní správa VKR

- náčelník správy

- 1.zástupce náčelníka správy

- zástupce náčelníka správy

- vnitřní odbor /od roku 1986 organizačně operační odbor/

- odbor inspekce náčelníka /zřízen v roce 1980/

- kádrový a organizačně mobilizační odbor /

- organizačně mobilizační oddělení /v roce 1980 se vyčlenilo z předešlého odboru/

- studijně analytický odbor /od roku 1986 analyticko informační a plánovací odbor/

- odbor pro FMNO a GŠ ČSLA /od roku 1980 I. odbor/

- odbor pro řízení a koordinaci zpravodajské práce / od roku 1980 II. odbor/

- odbor pro ofenzivně zpravodajskou práci /od roku 1980 III.odbor/

- odbor vyšetřování StB ve VKR / od roku 1980 IV.odbor/

- odbor pro určené útvary, ústavy a zařízení ČSLA /V. odbor/

- 70. provozní prapor Praha

podřízené útvary v přímém řízení na VKR :

- správa VKR Západního vojenského okruhu

- odbor VKR Východního vojenského okruhu

- odbor VKR 10. letecké armády

- odbor Velitelství protivzdušné obrany státu

- odbor VKR HS Pohraniční stráže a ochrany státních hranic

- odbor VKR 1. armády

- odbor VKR 4. armády

- určená oddělení a referáty VKR

Úkoly VKR v osmdesátých letech byly direktivně stanoveny Statutem III. správy SNB č. 9/1983 z 6. dubna 1983. VKR byla charakterizována jako součást SNB – složky StB, která je řízena ministrem vnitra ČSSR. Úkoly SNB při ochraně bojeschopnosti ozbrojených sil plní podle statutu vojáci z povolání ozbrojených sil ČSSR a příslušníci SNB. Konkrétní náplň činnosti VKR byla stanovena takto – odhalování a zabraňování pronikání cizích zpravodajských služeb do vojenských objektů. Dále vlastní pronikání do agenturních sítí nepřítele, dezinformace protivníka ve vojenské, vojenskopolitické a vojenskoekonomické oblasti. V součinnosti s velitelskými a politickými orgány se měla také podílet na zamezování rozvědnému pozorování a technické rozvědce vojenských objektů, zařízení a cvičících vojsk. Měla se podílet také na ochraně utajovaných skutečností. Součástí úkolů VKR bylo i odhalování kanálů tzv. ideologické diverze do vojsk a zamezování jejím následkům. Dále měla odhalovat a objasňovat rovněž mimořádné události. Do této skupiny úkolů spadaly tyto oblasti: teroristická činnost, záškodnictví, sabotáž, krádeže a ztráty bojové techniky, zbraní, munice a ostatních prostředků hromadné účinnosti. V neposlední řadě měla pátrat po závažných formách svémocného odloučení.

Stejně jako v předchozím desetiletí pokračovala intenzivní spolupráce se „spřátelenými“ službami. V říjnu 1984 dokladovala III. správa SNB, že má uzavřené smlouvy s III. HS VSB SSSR /Sovětský svaz/, III. SMV BLR /Bulharsko/, III./IV. S MV MLR /Maďarsko/, HS VKR MNO PLR /Polsko/ a VKR revolučních ozbrojených sil Kubánské republiky. V letech 1980 – 1984 VKR společně se Sověty rozpracovala 53 osob a ve 37 případech aktivně využila sovětské agentury.

VKR letech 1986 – 1989 zaměřovala pozornost také na odhalování tzv. nepřátelské činnosti církví a sekt /pouhé vlastnictví náboženské literatury bylo kázeňským přestupkem/, pozornost byla věnována studentům a absolventům bohosloveckých fakult vykonávajících ČSLA, pronikání tzv. ideologické diverze tj. poslechu a sledování nepřátelských vysílačů, verbální trestnou činnost v rámci ČSLA. Závažným okruhem problémů se jevilo odhalování příčin a podmínek snižujících bojovou připravenost ozbrojených sil, tedy ztráty nebo zcizení zbraní a munice, a také zamezování šíření nealkoholové toxikomanie do ozbrojených sil /v letech 1986 – 1989 bylo přistiženo 124 příslušníků ČSLA, kteří si různým způsobem aplikovali do těla drogy a omamné látky/. Za neméně významné bylo považováno zamezování případům zběhnutí do ciziny a svévolnému opuštění republiky.

Celkově lze říci, že zejména v druhé polovině osmdesátých let , tedy v éře Gorbačovovy perestrojky a glasnosti , si VKR zdaleka nepočínala při odhalování nepřátelských činů tak razantně jako v minulosti. Rozdíl je patrný zejména při srovnání tohoto období s počínající normalizací počátku sedmdesátých let. Velký důraz kladený na prevenci nápadně připomíná obdobný vývoj VKR v šedesátých letech, který vyústil do celospolečenské krize charakterizované prvními otřesy komunistického režimu. Následný vývoj potvrdil, že tato analogie je vcelku na místě s tím rozdílem, že vývoj koncem osmdesátých let se stal pro komunistický systém mnohem fatálnější. Pád režimu v listopadu 1989 rozhodl nejen o novém politickém směřování země, ale též o dalším bytí či nebytí vojenské kontrarozvědky.

Struktura II. správy MV /VKR/ v době listopadu 1989 :

- náčelník správy

- 1.zástupce náčelníka správy

- zástupce náčelníka správy

- organizačně operační odbor

- inspekce náčelníka

- kádrový odbor

- organizačně mobilizační oddělení

- analyticko informační a plánovací odbor

- I.odbor - pro FMNO a GŠ ČSLA

- II.odbor - pro řízení a koordinaci

- III.odbor - pro ofenzivně zpravodajskou práci

- IV.odbor - vyšetřování StB ve VKR

- V.odbor - pro určené útvary, ústavy a zařízení ČSLA

podřízené útvary:

- S VKR ZVO

- odbor VKR 10.letecké armády

- odbor VKR Velitelství PVOS a VVO

- odbor VKR HS PS a OSH

- určená oddělení a referáty VKR

V době, kdy generál Červášek řídil činnost VKR, došlo vlivem událostí 17. listopadu 1989 k převratným společenským změnám, na jejichž konci byl pád komunistického režimu, který měl zcela zásadní dopad na další působení VKR, jež jako instituce patřící ke stěžejním pilířům totalitní bezpečnostní struktury, shromažďovala obrovské množství citlivých materiálů a poznatků, vztahujících se k velkému počtu československých občanů. Měla totiž mimo jiné po desetiletí budovanou síť důvěrníků a tajných spolupracovníků, která předávala VKR důležité informace. V okamžicích překotného politického vývoje, který směřoval po 44 letech k vypsání prvních svobodných voleb, mohly být informace unikající z jednotlivých složek StB citlivou rozbuškou, a proto bylo nutno zajistit, aby nedošlo k jejich zneužití.

Již 4. prosince 1989 vyšel pokyn prvního náměstka ministra vnitra ČSSR Alojze Lorence ke skartaci a vytřídění svazkové agendy. Na jeho základě vydal náčelník HS VKR generál Josef Červášek nařízení k vytřídění živých svazků. Nařídil rovněž znečitelnění některých ustanovení k vedení objektových svazků a pozastavení činnosti SEO AIPO. Materiály mající vztah k operativní a státobezpečnostní situaci měly být až na výjimky zničeny. Zároveň náčelník HS VKR pozastavil až do odvolání jakoukoliv další registraci nových svazků a spisů. Nařízení náčelníka HS VKR se vztahovalo zejména k vytřídění živých svazků. Probíhat mělo podle následujících instrukcí. Ze svazků tajných spolupracovníků ponechat jenom seznam dokumentů, seznam osob, zprávu o získání, aktualizované memorandum, závazek, kompromitující materiály a závažnou dokumentaci. Zbytek se má neprodleně skartovat. Signální, osobní, pátrací, objektové svazky – ponechat seznam osob, seznam dokumentů, návrh na zavedení, vyhodnocení, závažné dokumenty, kompromitující dokumenty. Zbytek opět zničit. Je nutné zničit všechny materiály vedené ve vnitřní problematice v jednotlivých částech / statické, dynamické/ a dílech těchto svazků. Ponechat jen desky. U svazků tajných spolupracovníků zaměřených a vedených v jiných problematikách postupovat diferencovaně - tzn. vytřídit a zničit všechny materiály vztahující se k činnosti politických stran a jednotlivých osob. Zároveň je nutné zabezpečit, aby na útvarech nezůstaly materiály, jež by měly kompromitující charakter pro VKR a StB. A hlavní skutečnost – zabezpečit skryté provedení celé skartační akce !

Za čtyři dny, tedy 8. prosince 1989 vydal Alojz Lorenc nový pokyn, který nahrazoval předchozí ze 4. prosince 1989. Byla nařízena skartace předešlého pokynu a dále nařízeno ve všech operativních archivech VKR realizovat jednotné vedení operativních fondů : Fond TS - budou v něm vedeny vytříděné svazky KT, schůzkových bytů, kandidátů tajné spolupráce a důvěrníků. Fond KR – budou v něm vedeny vytříděné svazky KR, spisy PO NO. Fond OB – budou v něm vedeny všechny objektové svazky. Fond T - ponechat ve stávající podobě. Fond V - vyšetřovací spisy. Dále se jednalo o vytřídění archivních materiálů podle těchto kritérií : Fond TS – ponechat pouze seznam dokumentů, seznam osob, zprávu o získání, memorandum, závazek – slib, kompromitující materiály, poslední vyhodnocení a návrh na uložení. Fond KR - ponechat seznam dokumentů a osob, návrh na zavedení ročního vyhodnocení, návrh na zavedení ročního vyhodnocení a závěrečnou zprávu. Fond T - ponechat ve stávající podobě, případně rozhodnout o jeho zničení jako celku. Fond V - vytřídit materiály operativního významu, pokud se ve svazku nacházejí. Ostatní materiály ponechat v naturální podobě. Fond Z - přehodnotit dobu úlože. Zbývající materiály zpracovat na mikrofiše. Fond H - vytřídit a ponechat materiály, které z historických hledisek dokumentují činnost kontrarozvědky. Archivní materiály k osobám starším sedmdesáti let bez přefilmování zničit. Dalším příkazem bylo provedení vytřídění archivních materiálů, z fondů TS, KR a OB, které bylo uloženo náčelníkům správ StB. Cílem bylo podstatně redukovat objem archiválií. Zredukované fondy budou podle nařízení převezeny na SEO VOS FMV, kde bude provedeno jejich nafilmování a převedení na mikrofiše. Po provedené kontrole budou písemnosti zničeny. Pro vytřídění živých svazků byla stanovena tato kritéria : Svazky TS – ponechat pouze seznam dokumentů, seznam osob, zprávu o získání, aktualizované
memorandum, závazek, kompromitující materiály a závažnou dokumentaci. Zbytek neprodleně skartovat. Svazky osobní, signální,pátrací – dle povahy objektové svazky. Buď skartovat nebo ponechat seznam osob, seznam dokumentů, návrh na zavedení, vyhodnocení, závažné dokumenty, kompromitující dokumenty. Zbytek skartovat. Okamžité skartace - všechny záchyty z přestavby, nákupu a záznamy z diagramů vrátit neprodleně VI. správě SNB.

Rozdíl mezi nařízeními ze 4. a 8.prosince 1989 spočíval ve vypuštění pokynu k vytřídění a skartaci dokumentů z operativních svazků a znamenal naopak okamžitý zákaz této činnosti. V pokynu prvního náměstka ministra vnitra ČSSR z 8. prosince však část vytřídění a skartace zůstává v platnosti.

Krátce před prvními popřevratovými volbami 24. května 1990 byl vydán společný rozkaz ministrů vnitra Richarda Sachera a obrany Miroslava Vacka, podle něhož se má přemístit do FMNO 930 příslušníků VKR. Celkový počet příslušníků VKR činil k 31. prosinci 1989 celkem 1.060 osob. Na rozdíl od ostatních složek Státní bezpečnosti nezanikla vojenská kontrarozvědka k 15. únoru 1990, ale s platností od 1. června 1990 přešla z usnesení č. 3/1990 předsednictva vlády ČSFR do resortu ministerstva obrany. Jedinou výjimku tvořil odbor VKR u Hlavní správy pohraniční stráže a ostrahy státní hranice, ze kterého se stal Úřad FMV pro obranné zpravodajství ve vojskách ministerstva vnitra a Pohraniční stráže. Vojenská kontrarozvědka byla v rámci ČSLA zrušena dnem 30. června 1990, zatímco 70. provozní prapor zanikl již 31. března 1990. V červnu 1990 odstoupil po volbách z ministerského postu generál Miroslav Vacek a byl nahrazen Lubošem Dobrovským.

VKR byla posléze nahrazena k 1. červenci 1990 novou polistopadovou zpravodajskou službou Vojenské obranné zpravodajství z rozkazu ministra národní obrany.

Poválečné proměny VKR :

1945 – 1948 / Obranné zpravodajství OBZ
1948 – 1949 / 5. oddělení Hlavního štábu MNO
1950 / Obranné zpravodajství OZ
1950 – 1951 / Hlavní informační správa HIS
1952 – 1953/ Vojenská kontrarozvědka VKR
1953 – 1963 / VI. správa MV, resp. StB
1963 / VI.správa MV přejmenována na III. správu MV
1967 / III.správa MV se stala III.správou HS StB
1967 – 1968 / pro styk s ozbrojenými silami používán název HS VKR
1968 / změna názvu na S VKR
1969 / VKR se stala III. správou FMV, opět změna názvu centrály na HS

Čelní představitelé VKR : 

Bedřich Recin / 7.1.1945 – 15.11.1948 / OBZ, HS OBZ, 5. oddělení HŠ MNO/

Josef Musil / 15.11.1948 – 19.4.1951/ 5. oddělení HŠ MNO i HIS MNO/

František Chalupa /1951 – 1952/ VVZS MNO, III. sektor MNB, odbor C MNB/

Josef Stavinoha / leden 1953 – prosinec 1971/ HS VKR, VI. správa HS VKR/

Cyril Method Ohrablo / leden 1972 – únor 1981/ III. správa FMV /

Pavol Vrlík / březen 1981 – 1989/ 3. správa VKR FMV/

Josef Červášek / září 1989 – červen 1990/ 3. správa FMV VKR/

Mezi oficiální úkoly VKR a dříve OBZ patřila „vnitřní i vnější“ ochrana armády, ochrana před pronikáním cizích agentů do armády, odhalování a likvidace cizích agentů v armádě, pronikání do zahraniční agenturní sítě, boj s ideologickou diverzí nepřítele, odhalování teroristických, záškodnických a sabotážních akcí v armádě, odhalování zběhnutí československých vojáků do ciziny se zbraní, odhalování trestné činnosti mezi vojáky, kontrarozvědná ochrana vojáků z povolání a občanských pracovníků a jejich rodinných příslušníků vyjíždějících do ciziny, dezinformace nepřítele ve vojenské a vojensko-politické oblasti, kontrarozvědná ochrana sovětských vojsk a vojsk Varšavské smlouvy na našem území, příprava na mimořádná opatření při branné pohotovosti státu i mimo ni, kontrarozvědná ochrana Ministerstva národní obrany a jeho součástí před vnějšími a vnitřními nepřáteli, kontrarozvědná činnost v ozbrojených silách a přilehlém civilním prostředí, prověrky vojáků a občanských zaměstnanců, kontrola ochrany státního tajemství, kontrola výkonu služby, rozbory mimořádných situací v armádě, práce s mobilizačními plány, konzultace chystaných opatření v armádě a preventivně výchovná činnost.

Jedním z nechvalně známých činností OBZ se stalo sledování důstojníků, kteří přicházeli k armádnímu sboru v SSSR z Anglie kde bojovali za 2. světová války pro nacistům. Důvodem byl spor mezi nimi a gen. Svobodou, neboť otevřeně kritizovali brutální způsob vedení boje, který velení 1. armádního sboru v SSSR praktikovalo a který vedl k neúměrně velkým vlastním ztrátám. Tento způsob boje byl převzat z Rudé armády a nejmarkantněji se projevil při Dukelské operaci. V rukách OBZ se zároveň soustřeďovaly ukořistěné archivy abwehru a gestapa, na základě nichž poté vedlo OBZ vyšetřování proti kolaborantům a zrádcům a zároveň byly vyráběny "protokoly" které později sloužily pro likvidaci nepohodlných důstojnických kádrů.

zdroj :
www.army.cz

www.mvcr.cz

www.vzcr.cz

www.abscr.cz

www.ustrcr.cz

www.cibulka.cz

www.vojenstvi.cz

www.wikipedie.cz

internet i jinde